Nikdy se nevracej na místo činu

Vystupuji na zastávce a mířím na místo srazu. Cestou kontroluji čas na mobilu, v pořádku, nejdu pozdě. Dojdu ke dveřím a beru za kliku. Nic. Je zamčeno. Pohlédnu na ceduli s otvírací dobou. Skončila před pěti hodinami. Nic co by mne mohlo zastavit. Místo srazu bylo dohodnuto. Loktem prorážím sklo a stražím uši. Nic. Divné, obvykle se po rozbití skla ozve alarm. Ještě chvíli poslouchám, než vezmu za kliku a vejdu dovnitř. Vyběhnu schody o prvního patra. Ani další dvoje skleněné dveře mne nemohou zastavit. Rozbíjím je a vchízím dovnitř.

Rozhlížím se na všechny strany a několikrát se ohlédnu, jestli po mně někdo nejde. Přeci jen, v tuhle dobu tu nemám co dělat. Teda mám, ale ... to by nepochopili. Procházím se uličkami a rozhlížím se po osobě, se kterou mám schůzku. Ještě tu není. Kontroluji čas na mobilu, jsem tu dříve. Možná bych si ho měl vypnout, i když ho mám jenom na vibrace. Procházím se, rozhlížím a čekám. Čas plyne, ale nikdo nepřichází. Deset minut po termínu, dvacet minut, a pořád nikdo nejde. Začínám se nudit. Svádí mne to tu si číst nebo něco čmárat na papír. Vytáhnu z kapsy papír a propisku. Opřu se o zeď, přecházím, čmárám si a čekám. Hodina, dvě ... proč to vlastně už nezabalím?

Po třech hodinách zaslechnu kroky. Sakra, jdou po mně. Teprve teď mi dochází, že alarm nemusí zvonit na místě, ale jen někde na hlídací centrále nebo kde. Poslouchám kroky - asi nějaký správce, fízlů by přeci jen bylo víc. Už je skoro u mne. Instinktivně beru z police těžkou bichli a mlátím s ní příchozího přes hlavu. Tělo se okamžitě sesouvá k zemi.

V první chvíli mne zaplaví úleva - nenačapal mne. Ta však trvá jen chvíli, než si příchozího lépe prohlédnu. Mám s ním schůzku a na uvítanou ho majznu přes hlavu. Shýbám se k bezvládnému tělu a pokouším se ho probrat. Nic. Nereaguje. Teprve po chvíli si všimnu stružky krve, která rychle opouští jeho hlavu. Sakra, sakra, sakra! Jsem tady vloupanej a u nohou mi leží krvácející bezvládné tělo. Co s tím? Když se konečně trochu vzpamatuju, dojde mi, že se už neprobere. Co mám sakra dělat?

Rychle pryč, ale nejdřív je nutné schovat tělo. Kam s ním? Do regálu ho schovat nemůžu, ten unese jenom třicet kilo. Rozhoduju se tělo odtáhnout do uličky k záchodům, předtím ještě vytahuji kapesníky a utírám jimi krev z podlahy, dřív než zaschne. A teď ... uuuu, to je tíha. To by jeden neřek, jak je těžký odtáhnout mrtvolu. Po odtažení mrtvoly ještě utírám vše, na co jsem sahal, košilí. Nemohu dopustit, aby tu zůstaly moje otisky. Ještě se naposled rozhlížím po místě a urychleně prchám.

Tak jsem si myslel, že to mám za sebou. Nepřišli si zatím pro mne, i když o vloupačce i vraždě se už píše v novinách. Ale potkalo mne to, na co jsem ani dosud nevěřil - probudil se ve mne pocit, jakési nutkání, vrátit se tam, jít tam znova. Na místo činu. Nevěřil jsem tomu,že tohle přijde - zločinci, co se vrátí na místo činu, jsou blbci. Akorát tím na sebe obrátí podezření. Chytrý zločinec se na místo činu nevrací. Jasně, že si myslím, že jsem chytrej. Ale nepočítal jsem s tím, že se objeví to nechutný nutkání, který mi to bude kazit. Který mne bude vábit a přitahovat jako magnet k místu, kde se stala ta hrozná věc. Ne, ne, nesmím podlehnout...

Tak už mne dostali :(. Předstírat přirozený chování je hrozně těžký. Vyhýbal jsem se tomu místu, jak to jen šlo. Dokud mne kámoš nelákal, abychom si tam šli zahrát deskovky. Mělo mi dojít, že v tý chvíli to už mám prohraný. Snažil jsem se odolávat, jenže to už bylo podezřelý taky. Nikdy dřív jsem se nebál jít na zločinný místa s tím, že by se to stalo znovu, tak co najednou tak blbnu? Nakonec jsem se nechal ukecat a porušil to důležitý pravidlo - Chytrý zločinec se nevrací na místo činu. . Jakmile jsem si naběh do množiny podezřelých, nertvalo dlouho a už mne měli. Chytrý zločinec se nevrací na místo činu... Ne, tohle už nešlo vyhrát. Chytrý zločinec se chová přirozeně jako před zločinem. A páchá zločiny tam, kam se už nebude moci vrátit.