Úchyl v trávě

Jednoho krásnýho letního dne jsem šel na procházku se svým mladším bráchou. Šli jsme lesem a brácha měl (,jak to tak malý děti mívaj) spoustu otázek. "Půjdem na borůvky? Proč jsou borůvky modrý? Bude na tom stromě zase veverka? Proč je veverka zrzavá? Pořídíme si ji domů? Kolik je v lese krmelců?" Sakra, co je to za otázky? Jak to mám vědět? Takže to bylo něco jako "Klidně. Nevim. Nejspíš ne. Nevim. Ne. Nevim." Přece tady nebudu v lese počítat krmelce. "A próóč?" protáhl smutně bráška, když jsem mu řekl, že veverku doma mít nebudeme. "Protože by tam nedokázala žít." "Jak tó?" "Neni to pro ni vhodný prostředí."

Vypadal z toho docela zklamaně, že nebudeme mít doma veverku (co by tam taky dělala - skákala po lustrech?!), ale pak se naštěstí trochu uklidnil, když jsme si zašli na borůvky. 

Jenže ani potom ten řetězec otázek neskončil. "Proč jsou šišky šišatý?" "Nevim." "Proč maj klíšťata osum nohou?" "Nevím." "Proč je tráva zelená?" Sláva, to naštěstí vim. "Protože je v ní chlorofyl".

Brácha se zarazil a upřeně se podíval na trávu, na kterou před chvílí ukazoval.

"Kde?" "No tam." ukázal jsem na trávu a nechápal, co tím myslí. Vždyť přece vidí, jak je tráva zelená. "Já ho nevidím." odvětil zaraženě a chytl se mne pevněji za ruku. "To tam, přece." Vždyť ta tráva je zelená furt stejně, tak co s ní má? "Musíme zavolat policajty." "Co, proč?" zeptal jsem se pro změnu já. Proč bysme měli volat policajty? Protože je tráva zelená? Co je to za pitomost. "No aby ho zavřeli." odpověděl mi brácha. "Koho?" nechápal jsem. "No toho úchyla přece!".

"Jakýho úchyla?" Vždyť tu kromě nás nikdo není. "No toho, tam." řekl bráška a ukázal směrem k trávě. Tam je nějaký úchyl? Nikoho tam nevidím. "Kde je ten úchyl, já ho nevidím." zeptal jsem se ho. "Já ho taky nevidim, ale je tam. Proto je taky hrozně nebezpečnej, když se umí tak dobře schovat." " Jak o něm víš, když ho nevidíš?" zeptal jsem se ho. Co to má být za nesmysl - neviditelný úchyl? "Říkal jsi mi o něm." Na to jsem akorát vyvalil oči. Já že jsem mu říkal o neviditelným úchylovi? To bych si přece musel pamatovat sakra. "Jo, říkal jsi, že tam je." "Tak moment!", naštval jsem se, "Nic takovýho jsem neřikal!". "Říkal jsi, že tam je ten... jak že to bylo?" "Co? O žádným úchylovi jsem nemluvil. Ptal ses mě, proč je tráva zelená, tak jsem ti na to odpověděl. O žádným úchylovi nebyla řeč!". "Říkal jsi, že v ní je..." "...chlorofyl." "No vždyť jo, tak musíme zavolat policajty". "Protože tráva je zelená?" nechápal jsem ho. "Ne, protože je v ní ten úchyl. Teda vlastně jo - a jakou barvu bude mít tráva, až toho úchyla zavřou?" "Jakýho úchyla, vždyť tam žádnej úchyl není." "Je, říkal jsi, že je tam chlorofil." "Chlorofyl je zelený barvivo!" "Nelži," obvinil mě, "je to úchyl!" "Chlorofyl není úchyl", snažil jsem se mu to dál vymluvit.

"Nejsem tak hloupej, jak si myslíš. Slyšel jsem lidi, co řikaj." "A co řikali?" Nechápal jsem teda, co mají kecy lidí společnýho s chlorofylem, ale snad to už bude o něčem jiným. "Že pedofil je úchyl, zoofil je úchyl a nekrofil je úchyl. Tak chlorofil je taky úchyl." "Chlorofyl se píše s tvrdým y" namítl jsem. I když na malýho bráchu to byla kolosální úvaha. "To je mně jedno, stejně je to úchyl" trval na svém brácha.

"A s čím by asi tak úchyloval?" zeptal jsem se po chvíli. "Hmm... asi s chlóórem." Bylo to dost únavný, poslouchat furt jeho kecy, že v trávě je nějakej úchyl jen proto, že vím, jak se jmenuje zelený barvivo. Zlatý otázky, na který jsem moh upřímně odpovědět "Nevim."

Před návratem domů jsme se ještě stavěli na čaj. Brácha si ještě chtěl dojít na záchod a trval na tom, že to zvládne sám. No proč ne, aspoň si upevní samostatnost. Tak jsem se posail a čekal jsem na čaj a na bráchu. Po čase mi to bylo přece jen divný, že mu to tak dlouho trvá. Vydal jsem se za ním, jestli nemá nějaký problémy. To co jsem viděl, mi málem vyrazilo dech. Otevřený okno, záchody prázdný, brácha nikde. Sakra, co to má znamenat? Rozhlídnul jsem se z okna, ale bráchu jsem neviděl. Šel jsem se vyptávat obsluhy, jestli neviděli, kam jde. No, neviděli. Tak jsem zaplatil ten blbej čaj a šel jsem ven, protože ztratit bráchu je fakt průser. Ani jsem se pořádně nevzpamatoval a naproti mi běžel brácha. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale i tak jsem byl naštavný. "Co tu děláš? Máš být na záchodě" spustil jsem na něj. "Volal jsem policajty" odpověděl a šel si pro čaj, jakoby se nechumelilo (no, nechumelilo,v létě!). "COŽE?" , vyděsil jsem se, "Proč?". "Aby zavřeli toho úchyla, i když tobě na bezpečí nezáleží." Byl jsem vyděšenej a šokovanej. Brácha se napil čaje a dodal "Neboj, za chvíli tu budou." No toho se právě bojim. Za chvíli vážně přišli dva policajti, brácha jim asi řek, kde budem. "Dobrý den, to vy jste hlásili nebezpečnou osobu v lese?" zeptal se nás jeden z nich. "Jo" vrhnul se do toho aktivně brácha. No, bylo to hrozně trapný. "To je nedorozumění" namítl jsem v rozpacích, zatímco brácha mlel, že v lese je úchyl a že ho mají zavřít. Kromě zmínky "My ho můžeme pozdržet jen na pár dní, o zavírání rozhoduje soud" ho dost nechali vykecat. Bylo to vlastně furt na jedno brdo ve stylu " V lese je v trávě schovanej úchyl a musíte ho chytit, protože je nebezpečnej". Policajti se vyptávali a ještě si dělali poznámky. "Co ten úchyl dělal?" "Nevím" "Jak ten úchyl vypadá?" "Je neviditelnej" kontroval brácha.

"Takže jsi ho neviděl?" "Neviděl" "A podle čeho víš, že tam byl?" "Brácha mi to řek" Načež se jejich pozornost přesunula na mne. Nebylo to vůbec příjemný, navíc mě legitimovali, na to už jsem dost velkej. "To.. je .. nedorozuměné", vymáčl jsem ze sebe v tom stresu. "Brácha se mě ptal, proč je tráva zelená. Tak jsem mu řek, že je v ní chlorofyl. A on si nenechá vymluvit, že je to barvivo a ne úchyl". Zopakoval jsem to asi ještě dvakrát, pak mne nechali podčmárnout ten papír a brácha ještě trval na tom, že jim ukáže to místo, kde ten úchyl byl. Tak nějak jsem čekal, že to snad zabalej, až budem pryč a doufal jsem, že nám nenapařej zbytečnej výjezd. Už takhle to bylo hrozný. Spíš než jako policajti mi přišli jako psychologvé v uniformách - to jakou měli s bráchou trpělivost a jak to okecávali. Já bych na to nervy neměl.