Do hlubin

Stojím na okraji srázu a koukám do dálky. Na obzor, na nebe, pak zrak stočím dolů k hladině. Propast je dávno zatopená, místo špičatých kamenů čeká v prohlubni voda. Voda, jejíž měkká náruč pohltí pád ze srázu namísto roztříštění těla o kameny. Stojím na břehu a koukám na hladinu, na které se čeří drobné vlnky. Ideální mosto pro koupání, škoda, že jsem si nevzal plavky. Slunce žhne, bylo by příjemné schladit se v klidné vodě.

Jak tak pozoruji hladinu, spatřuji na ní nerovnost. Jako by tam plaval nějaký míč. Pohybuje se na hladině trochu trhaně. Po zaostření zraku zjišťuji, že se nejedná o míč. Je to hlava. Poznávám ji! Jeroným! Plave si tam ve vodě s hlavou vztyčenou, jako by se vůbec nic nestalo. Mám na něj hrozný vztek. Tohe ti jen tak neprjde, hošku. Zapomínám, co mám zrovna na sobě a lezu do vody. Tohle mu nedaruju. Plavu k němu a mocnými tempy rozhrnuju vodu. Jeroným se otočí mým směrem a dál si klidně plave. Žádný neklid, žádná panika. Jako by ho snad ani nenapadlo, jak jsem na něj našvaný. Plavu stále k němu, ale Jeronýma úsměv neopouští. Když se k němu přiblížím na dosah, jen kývne hlavou, jako by čekal, že poplaveme spolu. Neváhám a strčím mu hlavu pod vodu. A máš to! Jeroným kolem sebe máchá pažemi, snaží se kopat a vyprostit z mého sevření, ale já nepovoluji. Tlačím mu hlavu pod vodu, fascinovaně pozoruji bublinky stoupající k hladině a doufám, že se utopí co nejdřív.

Jak tak držím Jeronýmovi hlavu pod vodou, najednou mne cosi začne stahovat dolů. Začínám mít problém se udržet na hladině. Něco mne táhne ke dnu. Jeroným toho využívá, vykrucuje se mi a prská. Nemám dost sil ho dále topit, jak bojuju s neznámou silou, co mne táhne dolů. Po chvíli paniky zjišťuji, že jsem zamotán v nějakých provazech, na nich jsou přivázány nějaký věci. Vypadají jako kusy betonu. Kde se tu vzaly? Nad tím nemám čas přemýšlet, uvažuji, jak se z nich dostat. Jeroným je nad hladinou a teď jsem to já, kdo tu tone. Klesám vodou hlouběji a hlouběji, pak se kolem mne mihne stín. Vidím potápějícího se Simona a dívá se, jak jdu ke dnu. Pod vodou nejde mluvit, ale jeho přivřené oči vyjadřují vše. Jako by chtěl říct "To ti patří, hajzle!" Viděl, jak topím Jeronýma? Potápěč Simon vyplouvá směrem k hladině. A já? Pořád klesám, zatímco se snažím vymotat z provazů. Nemůžu dýchat, nořím se stále hlouběji a hlouběji, dokud nenarazím na dno. Nemám šanci dostat ze zpět. Zůstanu tady na dně zatopenýho lomu, dokud někdo nevyloví mé tělo.

Vydáno 20.7.2015 ve 21:22.

Pokus o vydání s dřívějším datem 16.7.2015 22:34.