Sám

Dlouhý komentář netřeba - možnosti byly jen dvě, zahrabat do šuplíku/noťasu, anebo hodit na blog.

Padá na mne splín, už nějakou chvíli,

padá a padá, jako sníh bílý,

vzpomínky na tebe se mi vrací,

i  když naše spojení ztrácí.

Co vlastně kecám, už je dávno v čudu,

a já tady v splínu utápět se budu,

než obětovat svoje zásady,

a zkoušet lepit vztah dohromady.

To je ta má hrdost, to je moje ego,

nehodlám se ho vzdát, je pevný jak lego,

zbývá zatím zaplašit splín,

který se prohání srdcem mým.

Proč nezakopu tě v hlubině? ,

jak v rakvi, v černozemi,

mezi vzpomínkami všemi?

A dál se tvářit nevinně.

Koho zajímaj tyhle Kidy moje,

sám jsem se dostal do tohohle loje,

následky zbývá nésti činů svých,

nejen těch dobrých, ale i těch zlých.

Bylo to kdysi, pryč to dávno je,

veršování je cesta moje,

odlehčit svědomí anebo duši.

Lepší než-li se prostřelit kuší.

Tak tu tak písně poslouchám,

a dále smutno je mi.

Aspoň neležím v zemi,

nejenom já jsem sám.