Temnota a vítr

Tohle jsem sepsal dneska, odráží to spíš moje nálady v době, kdy jsem to psal, takže si nic nedělejte z toho, že to nedává smysl :).

Stojím na okraji chodníku a prohlížím prostor v půlkruhu před sebou. Čekám. Nehnutě čekám, jen občas si víc přitáhnu k tělu černý plášť. Z pod něj hledí ven mé zářivé oči. Nic jiného není vidět.

Čekám. Už je tma, ale v okolí se nic nepohne. Nic. Možná jsem neviitelný, kdo by si taky všiml mých očí? Zaposlouchám se, ale neslyším nic. Ne, není možné, aby má kápě utlumila všechny zvuky. Znamená to nutně jedno - nikdo tu není. Nikdo kromě mne. Kdy se konečně dočkám? Je jako vítr - plachý a úhybný, ztrácí se neznámo kam a dostane se i do těch nejhlubších míst. Hlubiny duše, hlubiny smutku, propasti bezedné. Konec, kde nezbývá nic. Zima se vkrádá už i do mne. Ne zvenčí, ale zevnitř. Jako by mne nakazil svým osamělým smutkem. Byl snad tohle jeho cíl? Tohle mi předat? Bolest do té mojí temné krutosti?

Taky by to mohla být past. Past, kdy sem dorazí někdo jiný. Chce se mne zbavit? Lovci také nepřicházejí. Nikdo mne tu neloví a já nemám co lovit. Není kořist. To je smutné. Ovšem ne tak hrozné jako padnout do pasti a přijít o svobodu nebo co hůř, ztratit sám sebe.

Je tma, hodiny na věži bijí, údery mi lezou do duše - jako by bily mne. Pořád je tu temno, nezašveholí ani vánek. Nebo že by přece jen tu byl, jako vítr, ale nedal se znát? Má trpělivost je u konce. Rozplývám se do temnoty - jsem její součástí, temnota a zlo jsou v mé duši, nikdy jim nemohu úplně uniknout. Rozplývám se. Jsem všude a nikde. Zmizím, až zase ráno vyjde slunce. A vítr, vítr ani pak nebude znát. Jako by se taky rozplynul.